Hudba 21. století v roli Spotify a vinylů

Na hudebním průmyslu se pokrok technologií značně podepisuje několik let. Vydavatelé za posledních 150 let vystřídali celou řadu nosičů, největší revoluce však přišla až s příchodem doby digitální. Ta zcela odbourala zbylé hranice a distribuce hudby snad už ani nemůže být jednodušší. Vše má však svou druhou stranu mince, která je v tomto případě dosti temná.

Je jí pirátské stahování vydavatele stojí miliony dolarů ročně a ač měly situaci alespoň částečně napravit streamovací služby po vzoru Spotify, stále se to nedaří. Na vzniklé situaci mají ovšem svůj podíl i sami vydavatelé. Nebýt jejich pomalé reakce, která měla prodlevu několik let, nemusely být škody tak obrovské.

Když se u nás konečně objevilo známé iTunes, ve světě již necelé tři roky fungovala švédská revoluční společnost Spotify, která nabízela zcela netradiční pohled na “obchod” s digitální hudbou. Uvozovky jsou na místě, protože nejde ani zdaleka o obchod v pravém slova smyslu, nýbrž o knihovnu s hudbou čítající na několik desítek milionů skladeb, kam za měsíční poplatek nepřevyšující 200 korun získáte neomezený přístup.

Technická kvalita alb sice není na stejné úrovni jako u klasického “cédéčka”, ale drtivé většině bohatě stačí a nepozná rozdíl. Pro hudební nadšence je tady alternativa Tidal, které je sice dvojnásobně dražší, ale nabízí stejnou technickou kvalitu právě jako kompaktní disky. Služba je u nás dostupná od konce února.

Podle mnohých jsou služby na bázi předplatného jediným úspěšným východiskem z kritické situace, do které se celý průmysl za poslední roky dostal. Dlužno ale podotknout, že ani jedna ze současných streamovacích platforem nepatří k milionovým start-upům a stále balancují na hraně ztrátovosti.

Nejúspěšnější a největší Spotify se sice ve výroční zprávě chlubí 15 miliony platícími uživateli a dalších 45 milionů používá službu v bezplatné verzi s reklamami. Z celkových zisků však společnosti zůstane jen necelých 11 % a zbylá část jde vydavatelům nebo přímo umělcům. Když navíc vezmeme v úvahu, že z jednoho přehrání se podaří získat v průměru 10 až 20 haléřů, je více než zřejmé, že k ziskům z přelomu milénia se nemohou finální částky ani zdaleka přiblížit.

Streamování však na rozdíl od digitálních nebo fyzických prodejů dramaticky roste. Meziročně dokonce o 54 procent. Napříč prodejům, jež kontinuálně klesají – za poslední rok o dalších 11 procent. Nepomáhá jim ani překvapivý módní trend v podobě renesance tradičních vinylových desek. Ty zažívají comeback, jenž hudební průmysl snad ještě nezažil.

V posledním roce se jejich prodej zvýšil o 52 procent a de facto po klinické smrti se vinyly pomalu ale jistě vracejí do života běžných posluchačů. Jejich podíl je však stále minoritní a ambice na masové prodeje pochopitelně nemají. Mladá generace v nich ovšem vidí něco originálního a mnohem raději jim dává přednost před “cédéčky”, které jsou k sehnání na každém rohu. A právě pocit netradičního média, jež hraje jinak než digitální alternativy, u kterých většina z tzv. millenials vyrostla, je klíčový.

Zlaté časy hudebního průmyslu z přelomu tisíciletí se už pravděpodobně nevrátí. Hlavním cílem je však zastavit propad příjmů. To se nedařilo téměř 15 let a až služby typu Spotify vypadají jako velká naděje, jiná vlastně ani není. Podobné téma však bude aktuální i nadále. Filmový průmysl je za tím hudebním o tři roky pozadu a filmová alternativa v podobě Netflixu na svou expanzi do celé Evropy teprve čeká. Podle všech slibů se jej i my dočkáme do konce roku 2015.