Číše přetekla, pane prezidente

Jak říká jedno lidové přísloví ,,Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“. Podle dění z listopadu, ne 1989 ale 2014, bychom mohli konstatovat, že z Vysočiny asi nepochází. Během pouhých několika týdnů náš pan prezident, dokázal něco, co se nepovedlo snad žádnému vysokému státnímu představiteli v historii svobodného českého státu. Nebudu se vracet k vrávorání ve společnosti státních klenotů, bohužel nám Miloš Zeman dal mnohem více důvodů, opět ztratit veškerou národní hrdost.

Vše začalo oficiální návštěvou Čínské lidové republiky. Přílet do nejlidnatější země světa se ještě obešel bez povyku, ale jak praví klasici, šlo jen o zlověstné ticho před bouří. Mezinárodní návštěva pokračovala nadbíháním komunistickému režimu s plyšovou figurkou Krtečka v náručí a ujišťováním čínské strany, že náš nejvyšší státní představitel nepřiletěl nikoho poučovat a už vůbec ne o lidských právech, nýbrž se učit, jak spojovat a stabilizovat společnost. To je chvályhodné, ač podivné. Učit se něco jako toleranci a pochopení od totalitního režimu, navíc téměř rok a půl po zvolení, kterému předcházela kampaň, jehož hlavním mottem a cílem bylo právě spojení rozdělené společnosti. Stejně tragikomický byl i návrat soukromým letadlem, který byl zaplacen investičními skupinami PPF a J&T.

Kritikové však dostali další příležitost k represi hned po návratu do české doliny. Stačilo k tomu jinak poklidné předávání státních vyznamenání k výročí 28. října. Záminek bylo více. Někdo za vrcholnou neslušnost považuje nepozvání vybraných rektorů a někdo zase svéráznou účast Roberta Sedláčka a jeho zásluhy o stát. A když ani to ne, stačilo vyčkat na předávání nejvyšší státního vyznamenání, které si letos vysloužil Robert Fico. Toho Miloš Zeman označil za skvělého levicového politika se zásluhami, díky kterým se může rovnat s Winstonem Churchillem. Přitom mu velká část našich slovenských bratrů nemůže přijít na jméno.

Po několikadenní souvislé kritice nám Miloš Zeman asi chtěl dát jasně najevo, že nikomu a už vůbec ne politicky zainteresované veřejnosti, není nic do jeho počínání. Alespoň tak si vysvětluji tečku týdne v podobě Hovorů z Lán, o kterých se mluví vlastně dodnes. Ono by ani tak nešlo o formu, jakou se pan prezident vyjadřoval. Jde především o pocit, že hlava státu může mluvit mimořádně hrubě a neslušně bez ohledu na publikum a denní dobu. Zkusme si představit, že by něco takové zaznělo například v Otázkách Václava Moravce nebo Událostech, které jsou na veřejnoprávní televizi v prakticky stejnou denní dobu. Nehledě na to, že rozčarování diváků by nebylo o nic menší, než posluchačů Hovorů z Lán.

A pak je tady 17. listopad 2014. Přesně 25 let od velkého bourání a přerodu České republiky z totality do liberální demokracie. Nechme teď stranou, jak úspěšný a tvrdý přerod to byl. Důležité je, že napříč všem problémům se nám podařilo demokracii po celé čtvrtstoletí úspěšně ustát. Oslavy jsou tedy bezesporu na místě. Dne svobody a demokracie však prozíravě využili všichni kritici a členové tzv. lumpenkaváren. Původně žádali jen o na Národní třídě. Miloš Zeman však tisícům demonstrantů vzkázal, že jim jejich přání nesplní a bude dostávat svým státnickým povinnostem na Albertově.

Mírně podrážděný dav se však trochu nečesky a neočekávaně vzchopil a vyrazil za horou, když hora nemohla k Mohamedovi. Už při předání slova hlavě států bylo jasné, že dnes o jeho bonmoty nebude příliš velká poptávka. Rozčílený dav s 5 až 7 tisíci demonstranty proslov Miloše Zemana přehlučel a svůj pískot ještě doprovodil několika dobře mířenými vajíčky. Někomu by se mohlo zdát, že šlo o ostudu a znesvěcení jednoho z nejdůležitějších dní v moderních českých dějinách. To by však nesmělo publikum obezřetně naslouchat dalším třem prezidentům Visegradské čtyřky a hlavě Německé spolkové republiky, přičemž největší potlesk sklidil protipól Miloše Zemana – Andrej Kiska. Ten svou řeč ukončil symbolickým zazvoněním klíčů.

Tím však pražská demonstrace proti Miloši Zemanovi neskončila a zástupy lidí se vydali ulicemi až na Hradčany k Pražskému hradu. Cestou provolávaly hesla symbolicky navazující na 17. listopad 1989. Asi nejpříznačnější je slogan „Miloše do koše“. Celý pochod nakonec pokojně skončil poblíž katedrály sv. Víta při zpěvu Státní hymny.

Jestli Miloš Zeman skutečně jen pokoušel společnost a její trpělivost, musí mu být už navýsost jasné, že číše přetekla. Jedinou vadou na kráse je však fakt, že Miloš Zeman je de facto neodvolatelný a pokud by nerezignoval ze své vlastní vůle, nikdo mu nemůže napomoct. Snad díky událostem z letošního 17. listopadu alespoň přestane nadále rozdělovat českou společnost, o jejíž spojení se při svém zvolení zasazoval. Celé dění má pozitivní faktor i na psychiku lidí zdeptaných politikou. Včera bylo jasně vidět, že republika není plná lidí, kterým je dění na politické a mezinárodní scéně lhostejné. To je možná ten nejpozitivnější faktor, který si můžeme po několika týdnech depresí zaslouženě užívat.